Camping

Hned druhý týden u rodinky jsme si s holkama vymyslely, že bysme mohly jet na víkendové campování do Austinu. Kdo mě zná, ví, že Austin naprosto miluju a všechno, co je s ním spojené. Co více, campování je pro mě něco, co naprosto zbožňuju, ač už to takřka neprovozuju. A tak jsem se doma zeptala, aniž bych teda nějak moc čekala, že mi ten volný víkend dají. Přeci jen- v rodince jsem byla jen 2 týdny a tak mi i připadalo hloup se hned ptát na svůj volný víkend. No, ale doma bylo požehnáno a tak už se konaly velké plány.  Rozhodly jsme se, že nakonec pojedeme v 5 lidech- 5 různých národností- v mém milovaném autíčku.
A tak jsme v pátek se Silvi nabalily kufr stanem, postelema, židličkama a šly se na tu cestu vyspat. No, spaly jsme asi 6 hodin a už vstávaly, ale na cestu jsem se cítila dobře odpočinutá a všechno bylo v pohodě. Holky jsme vyzvedly a už se jelo. Čekala nás takřka 3 hodinová cesta do Austinu, kde jsme na pár hodiny zastavily a kochaly se...a já si hned v záchvatu nadšení koupila nááádherný řetízek s mapou Texasu, který prostě MILUJU!

Po Austinu už byl čas se vydat na naše camping place. Hned po příjezdu nás čekalo jedno velk zklamání- nemůžeme mmít táborák, chjo, ale co, okoukly jsme náš camping plac a sjely do obchodu, každá dle své chuti a košíky byly za chvilku plné.
Následovalo stavění stanu, tuto část bych teda radši vynechala...představte si 5 holek, jak se snaží postavit jeden zapeklitý stan. No, myslím, že ten, kdo se na nás díval, se musel hodně smát, ale musí se nám nechat, že jsme se smály taky. Nakonec to ale dopadlo dobře a stan nám ani v noci na hlavu nespadl.
Po náročné noci- jj, pařily jsme jako divé, jsme zabalily saky paky a vydaly se zpět do Austinu na nějaké teplé jídlo a obhlídnout Capitol, který mi vezme dech snad pokaždé...
Miluju řízení, ale po téhle cestě jsem byla tak unavená, že se mi do auta na delší cestování už sedat nechtělo.
Ale za camping to stálo!

Mimochodem, doporučuju úplně nejlepší hru na světě!!! Při seznámení s "klukama od vedle" jsme hrály Cards against humanity :)

First weeks...

Po příletu do Houstonu na mě hned první ráno čekalo přivítání s Laurou, zdá se to úplně neuvěřitelné, že je to 9 měsíců, co jsme se neviděly...a najednou jsem měla pocit, že to je jako včera...
A tak jsme se vydaly na náš pravideln Starbucks a hned potom pro malou. Bylo super vidět, jak nám to všechno pěkně jde. S se s Laurou staly kamarádkama a my si tak perfektně všechyn tři užily víkendovou zoo.
Hned v neděli jsme se s Laurou a její kamarádkou (teď už můžu říct i mojí) vydaly na Hamilton Pool. Je to jeden z dnešních "divů světa". Není sice nikde vepsaný, ale je to prostě nádhera. 

Ten další týden už jsem byla in charge, i přesto, že tady Laura ještě byla...no, s odstupem musím říct, že to naše seznamování probíhá postupně a myslím, že je to den ode dne lepší, ale začátky byly opravdu těžké. Mít kolem společnost rodičů a ještě dalších lidí...no, necítila jsem se zrovna dvakrát nejlépe...a když Laura odjížděla, slzy jsem měla nejen na krajíčku...

Po 3 týdnech můžu říct, že až na ta rána, která máme po většinu dní docela krušná, se sžíváme hezky. Malá naprosto nádherně spolupracuje, když jsme spolu samotné, je to to neslušnější a nejhodnější stvoření na světě...Trošku horší to je, když vycítí přítomnost rodičů...ale i tehdy, pokud ji zrovna něco nenaštve, dokáže být super kamarádka. Myslím, že za pár týdnů budeme fajn...jen si zvyknout na to, že období vzdoru není jednotýdenní záležitost... :) A vytváření si vlastního, dětského názoru zabere docela dost času....
Toť asi k tomu.
V rodince se cítím dobře :) I po 3 týdnech se stále nějak sžíváme dohromady a zvykáme si na sebe...ale mám v obou rodičích, hm, řekněme, docea slušnou podporu.

Co se týče kamarádů v Houstonu, tam to nemá chybu :)
Hned prvná týden jsem se potkala se Silviou ze Slovenska a společně v dalších týdnech jsme vtvořily "partu" o několika členech- věřte nebo ne, historie se opakuje a vlastně se daly do kupy nové aupairky z rodin, kde bývalé aupairky taky tvořily partu :) A já byla jednou z nich...je to naprosto super pocit...a o našich zážitcích určitě uslyšíte :) V dalším článku- CAMPING

Adventure has started....training school and NYC trip

Ani, se mi tomu nechce věřit, že jsem v USA už skoro měsíc, čas tady utíká tak nějak...extrémně rychle. Začnu ale hezky popořádku, letem do USA :) A protože by tenhle článek o měsíci byl asi nekonečný, bude lepší,když to hezky rozkouskuju :)

V sobotu, těsně před mým odletem do USA jsem si ještě k tetičce zajela na halušky. Věřte nebo ne, je to jedno z mála jídel, kterého bych se mohla ujíst, i přesto, že vím, že mi po něm bude pokaždé těžko...ale co! Žijeme jen jednou. A taky jsem věděla, že mě bue čekat loučení s tetou a strýcem :( ou ou,Ale kupodivu jsem zamáčkla slzu a ustála to.
Další ráno už to bylo šup šup, dobalit, oběd, kratší nap a jelo se do Zlína...tam už na mě čekala teta, strýc i babička. Musím říct, že loučení je prostě těžké, obzvlášť, když nevíte, jestli to bude na rok nebo dva...nebo kdo ví, jak dlouho. A tak, abych nebrečela, jsem si radši dopřávala kafíčka v RegioJetu a užívala si cestu do Prahy a potom krátkou návštěvu u Eleny v Praze.
Noc před odletem byla nekonečná, usnula jsem snad na hodinu, možná dvě...pořád jsem se převalovala, přemýšlela a bylo mi neskutečně zle...
To ráno poté, kdy už jsem čekala na Káťu na letišti bylo ok. O letu asi nejde moc, co psát. Jen to, že byl úúúúnavný a já opět nespala- už se mi to pěkně protahovalo. A tak jsem o hotelu v NYC přijela nejen totálně vyšťavená, ale i natvaná na celý svět- vrchol všeho bylo to, že jsme zmeškaly večeři! Pecka!

A ani noc v hotelu nestála za to...chjo, nechápu, proč mám takové problémy se spánkem :/. NAštěstí se mi podařilo aspoň na chvíli usnout a při školení mi nepadala hlava.
Hned první večer nám naše training ladies řekly, že budeme na pokoji s holkama ze stejné nebo aspoň close area a tak já ráno, celá natěšená zkoumala odkud holky jsou a kam letí- jasně, že ani jedna nebyla v TX a co víc? V Texasu jsem byla jediná! :D
Ale holky byly super company :) A potom, co jsme si propojily na tajnačku dveře s druhým pokojem to byla ještě větší zábava.
Training school byla perfektní a kdo říká, že se nudí, je to podle mě jen proto, že chce. Jasně, občas mi přišlo, že ty informace jsou naprosto zbytečný, ale Jody, naše training lad byla skvělá a o zábavu se nám postarala.
Hned v úterý jsme si udělaly bus tour do NYC. V New Yorku jsem byla poprvé a tak pro mě bylo všechno nové. NYC je nádherný...ale to je asi tak vše. Není to město pro mě, i když se mi tam líbilo, žít bych tam 100% nechtěla. Kažopádně :) tady jsou alespoň nějak fotky...protože třeba výhled z Top of the Rock je dechberoucí.

Zpět k training school- na pokoji jsem byla s holkama z Německa a UK, vedlejší pokoj byly dvě němky a brazilka, která teda anglicky nejspíš neuměla- tohle fakt nikdy nepochopím. A prakticky každou volnou chvíli jsme strávily spolu. Je mi trochu líto, že jsou všechny ve stejné area u Washingtonu DC...ale aspoň mám koho navštívit :) Plán je jasný!

Popsat moji cestu do Texasu slovy snad ani nejde. V den odletu k rodinám se vyskytly v USA četmé bouřky a x desítek letů bylo zrušených nebo posunutých. Můj, naneštěstí se jen posouval a posouval. Nebudu to déle protahovat, do Htownu jsem slavnostně přiletěla ve 3 ráno Houstonského času...a rovnou zapadla do postele....

50 ways to say GOODBYE!

Už je to tak, nadešel víkend, kdy ta nutná rozloučení opravdu přijít musí a musela. Je neděle ráno a já, místo toho, abych se pořádně vyspala na svou dlouhou cestu, tady sepisuju článek. Asi kvůi nervozitě, možná i kvůli nadšení, se tak brzo ráno budím už skoro celý tento týden ( a pak bych to nejradši celé odpoledne dospávala :D ) a tak při otevřeném okně a konečně čerstvém vzduchu, který mi proudí do pokoje po více jak měsíci, přemýšlím nad tím, jestli je nějaká zaručená cesta, jak se s těma, ktré nejvíce milujeme, rozloučit?
Věřte, že to teď bude znít strašně srandovně, ale v záplavě googlení všeho a pořád, počínaje: JAK SE SPRÁVNĚ ZABALIT NA ROK, přes CO DOVÉZT RODINĚ Z ČR ZA DÁRKY konče JAK STIHNOUT PŘESTUP ZA 45 MIN jsem si jednu z dalších podotázek googlila i JAK SE SPRÁVNĚ ROZLOUČIT?
Google je chytrý pán a tak od toho, jak správně kondolovat, přes jak se rozloučit ve skupině na FB- nic z toho, díky Bohu, nepotřebuju, mi našel i to, že loučení je velmi obtížné- nepřišla bych na to :D A taky, že je důležitá dlouhá doba a popovídat si o zážitcích...
Ehm, sama za sebe bych řekla, že prostě univerzální klíč neexistuje. Už včera, kdy jsem se musela rozloučit se svojí nejlepší kámoškou, babičkou, tetou a strýcem jsem viděla, že prostě jedno univerzální AHOJ není možné.

JSEM PLAČKA! Ale ne taková ta, která brečí při loučení, většinou to na mě padne těsně po, takže když se s lidmi loučím, vypadám jako "super žena", která všechno ustojí. OMYL! Snažím se jen nebrečet, aby to loučení nebylo tak těžké a radši si pak pobrečím před lidmi, kteří mě neznají....

NERADA VZPOMÍNÁM! Teda pozor, vzpomínám moc ráda, ale ne při loučení, žiju přítomností a pokud se s někým loučím, věřím, že toho člověka uvidím, ať už to bude po Skypu za týden, přes mobil za měsíc a nebo osobně třeba za rok nebo dva, prostě se uvidíme.

LOUČÍM SE RYCHLE! Žádné loučení už od začátku setkání, to pro mě opravdu nefunguje. Na konci všeho lidi rychle obejmu a naskočím- viz bod JSEM PLAČKA :D

Spousta lidí ale můj postup prostě nedodržuje, takže pláčou, vzpomínají a nejlíp se loučí už hodinu dopředu- a já z toho mám potom nervy, ale jak jsem řekla, není univerzální postup, každý má to svoje...A tak se asi nejradši loučím se zdejší krajinou, ač vím, že mi toulky po ní a moje večerní výběhy budou opravdu chybět, je to snad jediný případ, kdy si můžu pobrečet i já, vzpomínat a loučit se třeba i hodinu a tak zbořit veškerá svoje pravidla. A tak, ať už se loučíte s kýmkoliv, přeji vám hodně sil a úsměv na tváři, protože lidi, kteří vás mají rádi s váma budou, i když zrovna nebudou na metr vzdálení a v dnešním světě Facebooku, Skypu, WhatsAppu a jiným podobným je ta komunikace o mnoho snažší, aneb jak řekla moje Emča: Ještě štěstí, že teď nemusím čekat na zprávu 3 týdny nebo měsíce, než by mi lodí došla....

That weekend you wanna remember...

Miluju víkendy, co miluju ještě více, jsou víkendy, kde mám plán. I přesto, že se celý tento, který mám těsně za sebou, nesl ve znamení loučení, musím podotknout, že jsem si ho neskutečně! užila. Hned v pátek k nám na vesničku dorazila Emča, kdy jsem pro ni aktivně vytřídila hromádku oblečení. Jsem moc ráda, že je někdo, kdo to bude nosit, protože mnohem více by mě mrzelo, kdyby ty moje kousky ležely několik let jen tak ve skříni. Konala se super módní přehlídka a pak už nás obě, po náročném dni začal chytat hlad a žízeň a tak jsme se vydaly na točenou malinovku na koupaliště. Mňam! Jako vytížené pracující ženy jsme si ale spořádaně zalehly už kolem 11...a JEN BLÁZEN A MY může vstávát už kolem 7 ráno, když mohl ležet až do půl 9. A tak jsme to využily k válení, balení a přebírání věcí v pokoji.
Kolem 10 jsme vyrazily autobusem směr Luhačovice. Luhačovice mám jako město strašně ráda, jen mi tam chybí více modernější podniků nebo kavárniček, jde vidět, že je všechno tak nějak upravené pro starší generaci. Ale co, udělaly jsme si krásnou procházku na koupák, kde jsme se poskládaly a slunily a slunily. Sobota vyšla nádherně a díky Emčinému neustálému připomínání jsme se ani jedna naspálila! Super! Užily jsme si perfektní den, skvěle pokecaly (jako tradičně) a bylo nám parádně. Já jsem potom zamířila směr Zlín a Ema domů.

Ve Zlíně mě čekala horká noc a hned to další ráno jsme měla namířeno směr Kroměříž, kde jsme se setkaly s Nikčou. Nikča je taková moje "soulmate" z výšky z Hradce a ač se nesetkáváme každý týden, ani každý měsíc, pokaždé je kde navázat...
Musím říct, že Kroměříž mě naprosto uchvátila. Určitě jsem v ní jako malá holčička byla, ale teď jsem si ji doslova vychutnávala. Ušly jsme za to naši několika hodinovou schůzku neskutečných kilometrů, podívaly se do květných zahrad, kde mě trochu zklamalo bludiště- vlastně nás obě, prošly si zámecký park doslova křížem krážem, kde jsme naopak zůstaly stát s otevřenou pusou nad krásou. Za ten den jsme se pěkně spařily, vypily neskutečných litrů vody, snědly jednu obří!!! pizzu, viz následující obrázky a užily si naše poslední momenty. Po dlouhé době spolu nám vyšlo i počasí ( máme jeden takový nepěkný zvyk, že pokaždé, když se spolu rozhodneme trávit čas, tak nám prší) a budu doufat, že i když to tentokrát nebude pár měsíců, ale rok, možná i déle, co se neuvidíme, tak to na našem kamarádství nic neubere. Mimochodem, opět se nám s Nikčou potvrdilo, že myslíme podobně a že mě ta holka prostě parádně zná, viz. foto nármku, kdy půlku jsem vybírala já ( nezávisle den před našim setkáním a půlku ona :D )

Víkend byl teda naprosto jedinečný a já si ho moc užila. Dnešním dnem už začínám počítat doslova dny a hodiny, protože příští týden touhle dobou budu takřka v NYC.

V květných zahradách :) A jak nám to sluší!

Mega pizza, ale chuť neskutečná!!!!

čekal na nás i páv- albín

Na dlouhou dobu poslední a moc oblíbená...